Whistleblowing přichází

22. 10. 2021
5 minut čtení

Pro řadu lidí je whistleblowing stále poměrně neznámé a těžko přeložitelné slovo. A pokud už se s tímto pojmem setkali, vnímají ho většinou pejorativně, jako synonymum pro udavačství, donášení nebo bonzáctví. Důvodem je především to, že institut whistlblowingu není v Česku příliš rozšířený a až na drobné střípky upravené právním řádem[1] se s ním v praxi prakticky nesetkáváme.

Tato situace se však v následujících měsících změní. Česká republika má povinnost do 17. 12. 2021 provést implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. 10. 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva EU (dále jako směrnice) a tím i přinést do českého právního řádu komplexní úpravu institutu whistleblowingu. S touto změnou bude spojena celá řada nových práv, ale zejména i povinností, jejichž plnění bude dozorováno a případně sankcionováno.

I když je dnes jisté, že Česká republika implementaci směrnice do uvedeného data nestihne, již existuje návrh zákona o ochraně oznamovatelů[2] (dále jako zákon), kterým má být směrnice transponovaná do českého právního řádu. Návrh zákona sice aktuálně stále prochází legislativní procesem, ale již na základě navrhovaného znění lze řadu povinností dovodit, a to včetně předpokládaného data k jejich splnění.

Není proto od věci si v návaznosti na připravovanou úpravu nastínit základní aspekty toho, co je to whistleblowing a jaké změny nás čekají.

Co to je whistleblowing?

Na tuto otázku si bude muset v poměrně krátké době odpovědět řada podnikatelů. Jak bude řešeno dále, navrhované znění zákona přinese do českého právního řádu nově řadu povinností, které budou muset plnit právě oni.

Považujeme tak za vhodné, pokusit se nejprve vysvětlit to, co whistleblowing je a proč je i pro podnikatele dobré vnímat jeho komplexnější úpravu jako krok správným směrem (byť za cenu nových povinností).

Zjednodušeně by se dalo říct, že whistleblowing je jeden z nástrojů pro potírání korupce a zamezení nelegálního, neetického, nebo jinak závadného jednání, které má nejen negativní dopady do společnosti, ale může závažně poškodit i samotné společnosti nebo organizace v jejichž strukturách k takovému jednání dochází.

Podstatou whistleblowingu je sice oznamování určitých skutečností, a může tak vyvolávat obavy o jeho zneužití, ale jeho cíle a smysl jsou mnohem hlubší a rozhodně ne negativní. Naopak. Pojem whistleblowing se objevuje už v 60. letech a zažil se pro případy, kdy se konkrétní osoby (typicky zaměstnanci) rozhodly na vlastní nebezpeční upozornit příslušné orgány na to, že v jejich organizaci dochází k nelegálnímu nebo neetickému jednání, které má svou závažností nebo povahou dopad i mimo organizaci a je obecně vnímáno jako společensky škodlivé (takové jednání je přitom často vedením dané organizace tolerované, nebo dokonce nařízené). Podstatou a smyslem whistleblowigu je tedy primárně ochrana celospolečenských zájmů a snaha o odstranění praktik, které jsou často bez znalosti vnitřních poměrů v konkrétní organizaci neodhalitelné, ale jejich škodlivé následky mají mnohem širší dopady.

Myšlenka whistleblowingu není založena na zlomyslnosti nebo snaze udáním uškodit[3], ale na myšlence, že existují zájmy společnosti (na veřejném zdraví, ekologii, stabilitě trhu apod.), které je třeba chránit. To i za cenu toho, že oznamovatel (to je totiž termín, který by měl být s whistleblowingem spojován) musí porušit svou loajalitu vůči organizaci a vystavit sebe (a často i své okolí) přímým a často velmi negativním následkům – ať v podobě výpovědi, náhrady škody, nebo dokonce trestního stíhání.

Možná i proto zvolil časopis Time whistleblowery Osobností roku 2002.

Právě tyto důvody jsou tím, co vede Evropskou unii ke snaze nastavit ve všech členských státech jasná pravidla whistleblowingu a zajistit, že tento nástroj ochrany společenských zájmů bude mít nastaveny jak konkrétní podmínky a vymezení limitů, kdy se jedná o whistleblowing, tak zajištění ochrany oznamovatelů tak, aby nemuseli čelit při oznámení vymezených porušení uvedeným negativním následkům.

Je tak na místě začít i u nás vnímat whistleblowing jako něco pozitivního, odstranit negativní nálepku a považovat připravovanou úpravu jako krok správným směrem. Byť s sebou přinese řadu nových povinností a pravidel, na které si bude muset naše prostředí zvykat.

Jaké jsou cíle národní úpravy?

Jak už název směrnice i návrhu zákona napovídá, cílem úpravy je nastavit podmínky proto, aby oznamovatelé (tedy whistlebloweři) mohli bezpečně oznámit protiprávní, neetická, nebo jinak závadná jednání, o kterých se při své činnosti dozví a zajistit, že následně nebudou čelit odvetným opatřením.

Úkolem legislativních změn je odstranit, nebo alespoň minimalizovat, negativní dopady oznámení na osoby oznamovatelů a jejich okolí a tím je motivovat k tomu, aby zjištěná pochybení neměli obavu stanovenými způsoby nahlásit.

Za tímto účelem návrh zákona stanovuje řadu mechanismů a povinností, které ukládá v návrhu vymezeným osobám, které budou povinny naplnění těchto cílů zajistit.

Koho se úprava dotkne a jaké hlavní povinnosti úprava přináší?

Jak už bylo nastíněno v předchozí části, návrh zákona se dotkne velmi širokého spektra osob, do kterého bude nutné, s ohledem na zákonné vymezení povinností osoby, zahrnout velkou část podnikatelů. Právě tato skutečnost je významná, protože whistleblowing se tak stane součástí podnikatelského prostředí a již nepůjde jen po okrajovou a neřešenou oblast.

Návrh zákona v § 8 odst. 1 vymezuje okruh povinných osob tak, že vedle veřejných zadavatelů a orgánů veřejné moci, uvádí také kategorie vybraných zaměstnavatelů, a to konkrétně:

a)    zaměstnavatel, který v uplynulém kalendářním čtvrtletí zaměstnával v průměru nejméně 25 zaměstnanců,

b)    osoba oprávněná poskytovat nebo zprostředkovávat spotřebitelský úvěr podle zákona upravujícího spotřebitelský úvěr a

c)     zaměstnavatel, který je

a.     osobou podle § 135 odst. 1 písm. i), p), s), v), y), za) a zd) zákona o podnikání na kapitálovém trhu,

b.    osobou podle § 534 písm. a) až d) zákona o činnosti investičních společností a investičních fondů,

c.     ústřední protistranou nebo registrem obchodních údajů podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího OTC deriváty, ústřední protistrany a registry obchodních údajů,

d.    pojišťovnou nebo zajišťovnou, nebo

e.     osobou oprávněnou ke zprostředkování pojištění nebo zajištění podle zákona upravujícího distribuci pojištění a zajištění.

Díky tomuto zákonnému vymezení je tak již dnes jisté, že whistleblowing bude tématem, kterému se budou muset věnovat nejen orgány veřejné moci, ale nyní i velká část zaměstnavatelů.

Těm přibude v tomto ohledu zejména nová povinnost, a to nutnost zavést vnitřní oznamovací systémy a postupy pro oznamování a zkoumání důvodnosti oznámení a určit tzv. příslušnou osobu, která bude odpovědná za přijímání a řešení oznámení. Spolu s touto povinností budou povinné osoby také muset zajistit, aby oznamovatelům nehrozili negativní odvetná opatření a vytvořit jim bezpečné prostředí. Těmto otázkám se budeme věnovat v některém z navazujících článků.

Vnitřní oznamovací systém a jeho zavedení

I když návrh zákona doposud neprošel legislativním procesem a není tedy jisté, zda bude jeho finální verze odpovídat současné verzi, lze už v tuto chvíli doporučit, aby se povinné osoby na zavedení vnitřních systémů začali připravovat již nyní.

Dle stávajícího návrhu musí totiž povinné osoby zavést vnitřní oznamovací systémy do 31. března 2022.

Návrh zákona, důvodová zpráva ani směrnice přímo neupravují podobu vnitřního oznamovacího systému a postup jeho implementace, ale lze dovodit, že by bylo vhodné přijmout vnitřní předpis, kde by byla pravidla oznamování u konkrétního zaměstnavatele upravena, a aby se s nimi všechny osoby, které se potencionálně můžou stát oznamovateli, mohly seznámit.

Následně bude třeba určit příslušnou osobu a proškolit ji ohledně přijímání oznámení, způsobu evidence a uchovávání oznámení a pořídit k tomu potřebné vybavení.

Výhodou je, že vnitřní oznamovací systémy si mohou povinné subjekty, které jsou zaměstnavateli s průměrně 25-249 zaměstnanci vnitřní systémy sdílet s jným povinným subjektem.

Otázce nastavení a vytvoření vnitřních oznamovacích systému se budeme věnovat v dalším článku na toto téma a představíme Vám bližší informace, které Vám pomohou splnit tyto nové povinnosti.

Whistleblowing jako výzva

I když se na první pohled může zdát, že jde jenom o další administrativní, finanční i časovou zátěž, která zaměstnavatelům přidá pouze povinnosti, máme za to, že jde ale současně také o výzvu, která zaměstnavatelům umožní vyšší míru kontroly procesů v rámci jejich organizace a vytvoří zdravější prostředí jak uvnitř jejich kolektivu, tak i navenek mezi podnikateli navzájem.

V současném světe, a to nejen podnikatelském, je kladen čím dál větší důraz na etické hodnoty a zdravé pracovní i podnikatelské prostředí. A právě dobře nastavené vnitřní systémy, v nichž si zaměstnanci budou připadat bezpečně a nebudou mít obavy hlásit problémy dovnitř konkrétní organizace, tomuto trendu jistě prospěje.

Nadto nelze pominout ani to, že dobře nastavený systém a vybudování důvěry zaměstnanců umožní, aby se zaměstnavatelé dozvěděli o závažných problémech uvnitř organizace a měli možnost je řešit sami dříve, než by zaměstnanec bez možnosti využití těchto systémů tuto informaci poskytl prvně médiím nebo orgánům veřejné moci.

Photo by Patrick Fore on USPLASH


[1] Jde např. o povinnost hlásit vybrané trestné činy, zakotvenou v § 368 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nebo např. povinnost zaměstnance hlásit riziko vzniku škody, upravenou v § 249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. 

[2] Sněmovní tisk 1150/0 dne 9. 2. 2021.

[3] Samozřejmě je třeba odlišovat skutečný whistleblowing od pomsty zhrzeného zaměstnance. Ne každé oznámení lze za whistleblowing považovat.

Nenechte si žádný nový článek uniknout.

Pokud se přihlásíte k odběru článků, budeme Vám zasílat novinky v souladu se zásadami ochrany osobních údajů.

Autor článku:

Mgr. Jakub Löbl

Jakub Löbl je v advokátní kanceláři Cisek partnerem. Má zkušenosti v procesním a správním právu a řeší spornou agendu. Jakub se dále zajímá o duševní vlastnictví v architektuře, stavební právo a právo životního prostředí.

← Zpět na blog
Sdílejte tento článek na sociálních sítích:

Tyto webové stránky využívají soubory cookies v souladu se zásadami použití cookies. Pokud si cookies nevypnete ve Vašem prohlížeči, souhlasíte s použitím cookies.