Přicházíme s dalším dílem našeho seriálu o metodách mimosoudního řešení sporů. V prvním díle jsme si mimosoudní řešení sporů obecně představili a ve druhém díle jste se mohli dočíst konkrétnější informace o rozhodčím řízení. Tentokrát se zaměříme na mediaci, konflikt a jeho vývoj, osobu samotného mediátora a důvody, proč je v některých případech mediace vhodným nástrojem pro řešení sporu.
I tentokrát článek vznikl ve spolupráci s Ing. Veronikou Vrábel Porteš, zapsanou mediátorkou, která provozuje web https://consensus.cz/.
Jak již bylo řečeno v prvním díle našeho seriálu, mediací je dle zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného řešení jejich konfliktu uzavřením mediační dohody“. Slouží tak stranám k tomu, aby samy nalezly řešení, které je pro ně přijatelné. U celého procesu stranám asistuje mediátor, který vůči nim vystupuje nezávisle a nestranně.
Mediační zkušenosti Veroniky Vrábel Porteš ale ukazují, že výsledkem mediace nemusí být vždy nutně mediační dohoda. Mediace může být prospěšná také díky tomu, že stranám umožní získat vzájemně více informací, dosáhnout částečné nebo prozatímní dohody, případně alespoň „pročistí vzduch“ pro případná další jednání již bez přítomnosti mediátora. Mediace může být užitečná také v případech, kdy mezi stranami probíhá vyjednávání, ale z nějakého důvodu se neposouvá dopředu. Mediace v takovém případě může být asistovaným vyjednáváním.
Mediace má více cílů, hlavním z nich je ale společné nalezení řešení sporu, o které strany s pomocí mediátora usilují. Proto je zde snaha o pochopení samotné podstaty sporu, kvůli které konflikt vyeskaloval až do té fáze, že bylo pro strany neúnosné ho dále neřešit. Proto má každá ze stran za cíl konflikt odstranit nebo alespoň omezit a pochopit, proč vlastně druhá strana usiluje o něco jiného. Mediátor jim tak ze své pozice pomáhá rozvinout schopnost řešit spory a vzájemně slušně spolupracovat na zlepšení jejich vztahu.
Mediace staví především na principu dobrovolnosti. Není možné stranám nařizovat, aby se usmířily a dohodly se na něčem, k čemu samy nejsou svolné. Kdyby si měly povinně podat ruku a slíbit něco, co samy nechtějí, celý proces by byl zbytečný a pravděpodobně by tím konflikt nezanikl. Proto je nutné, aby strany samy měly zájem na smírném ukončení sporu a dosažení společné dohody.
„Princip dobrovolnosti se uplatní v omezenější míře v prvním setkání s mediátorem, které může nařídit soud. Strany mají povinnost se na první nařízené setkání dostavit. Povinnost je osobní v případě fyzických osob, u právnických osob platí princip zastoupení. V případě právnických osob je možné zastoupení pouze advokátem, nicméně je vhodnější současná účast statutárního orgánu, aby bylo na mediaci možné pružně činit i zásadní rozhodnutí. Zásada dobrovolnosti se po ukončení prvního nařízeného setkání projeví v plné síle v moment, kdy se strany rozhodnou, že mediaci chtějí jako způsob řešení jejich situace vyzkoušet. Tzn. strany není možné nutit nejen do konkrétního rozhodnutí v rámci mediace, ale ani do rozhodnutí vůbec do mediace vstoupit,“ říká Veronika Vrábel Porteš.
Pro pochopení důležitosti dalšího principu si představte sami sebe v situaci, kdy jste např. rozhádaní se sousedy kvůli nepořádku ve společných částech domu. Svolíte k mediaci a když k mediátorovi přijdete, vidíte souseda, jak si s mediátorem povídá o společně stráveném víkendu na jeho chatě. V průběhu mediace pak mediátor se sousedem mají narážky na to, že jsou dobrými přáteli a že ho vlastně mediátor přišel podpořit v jeho návrhu řešení. Asi byste s takovým průběhem nebyli spokojeni, a byť by mediátor nemohl autoritativně rozhodnout, měli byste pocit nespravedlnosti, o další mediační jednání byste neměli zájem a raději byste se obrátili na soud. Nestrannost a neutralita mediátora je tedy velmi důležitá pro to, aby měly obě strany pocit, že jsou si rovny a že je opravdu zájmem všech zúčastněných, aby došlo ke vzájemně přijatelné dohodě. Jinými slovy, aby měl celý proces šanci na úspěšný konec, mezi mediátorem i oběma stranami musí být vztah důvěrnosti, roli zde hraje i mlčenlivost.
„Je však důležité zdůraznit, že mlčenlivost je dána zákonem pouze mediátorovi, srov. § 9 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, případně osobám, které se s mediátorem na zajištění mediace podílejí – tzn. co-mediátorům nebo asistentům. Na strany se mlčenlivost však nevztahuje. Pokud je úplná důvěrnost pro obě strany důležitým tématem, je možné si ji zakotvit např. smluvně doložkou o mlčenlivosti ke smlouvě o provedení mediace pod hrozbou smluvní pokuty,“ připomíná Veronika Vrábel Porteš.
Mediaci si osoby, které jsou stranami sporu, zpravidla vybírají na základě vidiny, že jejich vztah neskončí tím, že uzavřou mediační dohodu. Je zde tedy mnohem větší ohled na jejich budoucí vztahy, než např. při soudním řízení o vydání bezdůvodného obohacení, kdy dojde k vydání nebo nevydání a zlá krev mezi stranami zůstane. Také je zde větší svoboda v tom, k jakému závěru nakonec v dohodě dojde. Není zde žádný prvotní návrh, podle kterého by měl někdo rozhodovat, ale strany nacházejí různé alternativy, ze kterých pak vyberou tu, která je pro obě nejpřijatelnější.
K úspěšnějšímu zakončení celého procesu přispívá i princip převzetí odpovědnosti, na základě kterého si strany ponechají odpovědnost za průběh procesu na své straně namísto toho, aby ji přesunuly na třetí osobu, která o nich rozhodne. Strany samy činí rozhodnutí, která se zakládají na jejich vlastních zájmech, aniž by je k tomu třetí osoba nutila. Tím se zvyšuje vůle obou stran hladce naplnit obsah dohody.
Důležitou hodnotu mediace, kterou je věcná spravedlnost, naplňují principy ekvity, rovnosti a potřeby. Díky nim je výsledek mediace považován za přijatelný všemi zúčastněnými.
Podle Veroniky Vrábel Porteš lze dále uvést princip neformálnosti: „V mediaci není ustálený způsob oslovování mediátora jako třeba soudce u soudu. V případě, že si v průběhu mediace potřebujete ověřit nějakou informaci, můžete se s mediátorem pružně domluvit na přestávce či odděleném jednání. Mediace je jako proces také více flexibilní než zmiňované soudní řízení. Při domlouvání termínu jednání je možné vyhovět všem stranám a najít takový, který se hodí do kalendáře všem, kdo se budou mediace účastnit. Je také možné domluvit, že se části mediace budou účastnit pouze některé či úplně jiné osoby, a pružně tak reagovat na potřeby situace. Případně lze přizvat k řešení dílčích otázek experta – ať už daňového poradce, advokáta (v případě, že jej strany nemají), tlumočníka, soudního znalce apod.“
Samotným jádrem všeho, z čeho vzniká potřeba využití mediace, je problém. Když zůstaneme u příkladu sousedského sporu, tak problémem může být třeba to, že se někdo ze sousedů nedostatečně věnuje úklidu společných prostor. Jinému ze sousedů to vadí, upozorní ho na jeho povinnosti, ale k ničemu to nevede. Tak mu pak naschvál nechá koště přede dveřmi, aby do něj nepořádný soused narazil a uvědomil si, že je na řadě s úklidem. Toho ale zase naštve, že ho má soused za nepořádného, když má teď vlastních starostí dost, protože se třeba zrovna přestěhoval a nemá čas na úklid ještě mimo svůj byt. Mezi sousedy se tvoří emoce a vztahy, které představují obal problému, zvaný konflikt. Postupně spolu strany přestávají komunikovat, nemají ani snahu spor řešit. Když vznikne konflikt, strany sporu už neřeší jeho samotné jádro (problém, to, že jeden ze sousedů pořádně neuklízel společné prostory), ale v návalu emocí se střídají v naschválech, které si vzájemně provádí. Nakonec už je oběma stranám jedno, jak to dopadne, jsou ze vzájemného soupeření vyčerpané a vztahy jsou na bodu mrazu.
Přichází čas na vyřešení sporu. Spor se může vyřešit časem sám, to ale není způsob, který by měly strany pod kontrolou. Naopak příliš velkou kontrolu strany převezmou, když se rozhodnou spor vyřešit násilím. To ale nevede k příliš jistému a přijatelnému výsledku. Nabízí se i cesta přesunutí rozhodovacího práva na třetí osobu. Pak ale vždy zůstane jedna ze stran nespokojená. Náročnější cestou, zato s nejlepším výsledkem, je jednání. Strany samy rozhodnou o svém osudu a dohodnou se na výsledku, který je pro obě přijatelný.
V průběhu jednání strany vyjadřují své pozice, tedy co chtějí a nechtějí. U rozhádaných sousedů to může být touha dostat druhého z nich z domu. Za pozicemi se ale skrývají zájmy. Těmi jsou důvody, proč vlastně strany mají takové pozice, např. proč spolu nemůžou vydržet v jednom domě. Zájmy mohou mít obě strany odlišné, ale některé se mohou překrývat, např. zájem o klidné soužití.
Možným způsobem, jak celou záležitost rozluštit, je oproštění se od emocí, které v průběhu vzniku konfliktu vznikly, společné nalezení různých řešení, výběr některého z nich a dohoda o tom, že se podle něj budou strany řídit. Je nutné si uvědomit, že se ani jedna ze stran nepřizpůsobuje té druhé, ani si nekonkurují. Už vůbec nedojde ke kompromisu, jehož výsledkem je, že každá ze stran je částečně spokojena, ale částečně ze svého požadavku na ideální řešení musela ustoupit. Částečně je tedy nespokojena, a to může být zárodkem dalšího konfliktu. Dosažení společného řešení na základě spolupráce je tedy tím, o co se snaží právě mediace.
„Mediátor stranám pomáhá emoce normalizovat a zpracovat, jelikož emoce jsou přirozeným doprovodným jevem každé konfliktnější situace. Pokud by se s emocemi v mediaci aktivně nepracovalo, mohou ve výsledku blokovat cestu k řešení situace. Kompromis může být za určitých podmínek také řešením – např. pokud strany extrémně spěchají na řešení situace (v rámci hodin, dnů) a nemohou si dovolit „ztrácet čas“ hlubším zkoumáním zájmů. Mediátor v takové situaci může stranám pomoci s formulováním pojistek pro daný kompromis, potenciálně s nastavením pravidel pro budoucí jednání, aby k takovým krizovým stavům nemuselo docházet opětovně. Nakonec mediátor může (samozřejmě v omezené míře) převzít funkci projektového manažera, kdy stranám může pomáhat hlídat termíny. V případě jejich nedodržení pak může strany podpořit v implementaci alternativ, které si dohodly předem, či v jejich formulaci, pokud na ně v průběhu mediace nezbyl čas,“ vysvětluje dále Veronika Vrábel Porteš.
Každá mediace je odlišná a záleží na mnoha faktorech, které její průběh mohou ovlivnit. Obecně se ale drží několika fází:
1. Úvod
V této fázi mediátor strany přivítá, vysvětlí jim, co to vůbec mediace je, jak probíhá, co od něj mají čekat, co on očekává od nich apod. Snaží se vybudovat vzájemnou důvěru, která je pro úspěšný postup v mediaci i její zakončení naprosto klíčová. V této fázi se také vyřeší technické záležitosti, jako třeba smlouva o provedení mediace a odměna mediátora, dále jak se strany budou vzájemně oslovovat, kolik času mají na mediaci vyhrazeno, jestli budou potřebovat přestávku či jak se vypořádají s náhlým hovorem apod.
„Podle § 3 odst. 4 zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci, musí mediátor před zahájením mediace strany poučit o konkrétních informacích: o svém postavení při mediaci, o účelu a zásadách mediace, o účincích smlouvy o provedení mediace a mediační dohody, o možnosti mediaci kdykoliv ukončit, o odměně mediátora za provedenou mediaci a o nákladech mediace. Mediátor je také povinen strany sporu výslovně poučit o tom, že zahájením mediace není dotčeno právo stran sporu domáhat se ochrany svých práv a oprávněných zájmů soudní cestou a že za obsah mediační dohody jsou odpovědné pouze strany konfliktu,“ dodává Veronika Vrábel Porteš.
2. Naslouchání mediátora
Následně mediátor vyzve obě strany, aby mu sdělily svůj pohled na věc, kterou mají v úmyslu řešit. Mediátor aktivně naslouchá a na těchto „výpovědích“ stran následně staví své otázky, které na strany směřuje, ujišťuje se v tom, že je správně pochopil a snaží se dopátrat jádru konfliktu, tedy problému.
3. Naslouchání stran
V této fázi se musí navzájem pochopit strany. Musí vyjádřit, co je jejich zájmem a pochopit vzájemné postoje.
Veronika Vrábel Porteš připomíná: „Je zde také klíčová práce mediátora se zájmy stran a empatií. Zájmy stran musí vyjít na povrch a být formulovány srozumitelně pro obě ze stran. Co se týče vzájemného pochopení, mediátor pomáhá stranám s identifikací příčin, následků a se zpřehledněním, co každý pro kterou stranu znamenal a co způsobil.“
4. Nalézání návrhů
Strany navrhují řešení, která je napadají, mediátor jim v tom asistuje a pomáhá formulovat návrhy tak, aby nedocházelo k nedorozuměním a spor se netočil v kruhu. Společně se snaží protnout ve svých návrzích a přijít na způsob, který by vyhovoval oběma.
5. Konkretizace řešení
Následně strany naplánují přesný postup, jak společně nalezeného řešení dosáhnou.
Ze zkušeností Veroniky Vrábel Porteš plyne, že mediátor v tento moment přebírá funkci ďáblova advokáta. Hledá možné skulinky dohody, vynáší je na světlo stranám a pomáhá formulovat pojistky či alternativní postupy. Zde je také klíčová případná přítomnost advokáta, který může svému klientovi pomoci formulovat dohodu, která bude „právně správně“ pro prevenci dalších soudních sporů nebo za účelem schválení mediační dohody jako smíru, díky čemuž bude mediační dohoda případně přímo vykonatelná.
6. Ukončení mediace
Než se strany s mediátorem rozloučí, je potřeba dohodnuté řešení přenést na papír. Dalšími výstupy z mediace ale může být i obrácení se na soud, když strany zjistí, že opravdu nejsou schopné spor vyřešit dohodou. Výhodou však je, že byť třeba nedospěly k dohodě, již samotné posezení u mediátora a vyjádření svých pocitů, názorů a zájmů může vést k lepšímu pochopení druhé strany, vcítění se do opačné pozice apod.
Mezi profesionálními mediátory najdeme mnoho různých přístupů k vedení mediace. Některé přístupy se zaměřují více na postupné zlepšování komunikace a dynamiky konfliktu (transformativní mediace), jiné mají formalizovanější postupy a pomáhají stranám projít předem definovanými kroky ke konečnému vyřešení situace (facilitativní mediace).
Facilitativní mediace je nejtradičnějším způsobem. Využívá se v ní vyjednávání, které mediátor mezi stranami podporuje. Jak již bylo nastíněno výše, mediátor klade stranám otázky, doptává se na správné porozumění tomu, co si strany říkají, snaží se ze sdělení stran zjistit jejich zájmy atd. Poté, co je díky tomuto postupu zajištěno, že strany ví, jaké jsou jejich zájmy, nalézají společné řešení, následně dohodu, a mediace končí.
Transformativní mediace má za cíl přesunout komunikaci stran do konstruktivní roviny, celkově ji zlepšit a pomoci stranám v rozhodování. „Jedná se o model, který je vhodný zejména v situacích, kdy se mezi stranami vyskytuje mnoho konfliktních interakcí, se kterými si strany neví moc rady (nadávky, silné emoce, konfliktní spirála, ze které se nedaří vymanit),“ dodává Veronika Vrábel Porteš.
Narativní mediace si klade za cíl porozumět účastníkům. Využívá se v ní vyprávění, aby mediátor i strany vzájemně pochopily kontext, ze kterého vznikl problém a konflikt. Předpokládá se, že strany pochází z různého prostředí, a z toho následně pramení jejich konflikt.
Evaluativní mediace se ze všech stylů nejvíce podobá rozhodčímu řízení. Mediátor se staví částečně do pozice někoho, kdo hodnotí vztah vzniklý mezi stranami a jejich pozice. Hodnocení mediátora strany nemusí brát v potaz, může jim ale posloužit jako základ mediační dohody.
Běžným způsobem, jak se strany sporu mohou dostat k mediátorovi, je první nařízené setkání se zapsaným mediátorem. Nařizuje jim ho soud, pokud se na něj obrátí s žádostí o autoritativní rozhodnutí jejich sporu, ale on v jejich sporu vidí potenciál vyřešit ho smírně. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, výslovně uvádí, že soud v průběhu celého řízení usiluje o smír. Může k tomu využít doporučení uzavřít smír nebo účastníky řízení poslat na mediaci nebo sociální poradenství. Dle § 100 odst. 2 občanského soudního řádu soud může stranám nařídit první setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin a přerušit až na 3 měsíce řízení.
Pokud jde o druhou z variant, tedy první nařízení setkání se zapsaným mediátorem, strany se mohou dohodnout na osobě mediátora, u které to absolvují. Pokud k dohodě nedojde, soud jim vybere zapsaného mediátora ze seznamu mediátorů. Ten jim pak při setkání vysvětlí, co je to mediace, jaké z ní pro ně plynou důsledky, jaké mají v jejím průběhu možnosti apod. Před zahájením mediace s ním strany uzavřou smlouvu o provedení mediace dle § 2 zákona č. 20/2012 Sb., o mediaci. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, např. uvádí, že soud může rodičům dítěte v řízení péče o nezletilé uložit na maximálně 3 měsíce povinnost účastnit se mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání.
Mediátor, který chce vykonávat mediaci podle zákona o mediaci jako zapsaný mediátor, musí složit zkoušku mediátora. Jsou pro něj stanoveny určité požadavky, které zaručují odbornost, např. minimálně magisterský titul. Je ale možnost vykonávat funkci mediátora i bez posvěcení Ministerstva spravedlnosti, takový mediátor ale nemůže být soudem stanoven jako mediátor prvního nařízeného setkání s mediátorem a nemůže užívat označení „zapsaný mediátor“.
Jak plyne z výše uvedeného, mediátor je osoba, která stojí vedle stran sporu a snaží se je přivést na společnou řeč, pomoci jim společně dojít k vzájemně přijatelnému řešení jejich sporu a uzavřít dohodu. Je tedy zřejmé, že jeho pozice není vůbec snadná. Musí dbát na to, aby ani jedna ze stran neměla pocit, že je více nakloněn té druhé, aby strany správně chápal a aby se strany dobře chápaly navzájem, aby neovlivňoval, ať už záměrně nebo mimoděk, výsledek nebo průběh mediace, aby byl nezávislý na stranách i na zásazích státu apod., čímž by mohl ohrozit zdárné dosažení dohody stran.
Mediace může být cenným nástrojem k ušetření času i peněz, ale především nápravě pošramocených dobrých vztahů. Pokud nejste s někým zadobře a rádi byste to vyřešili, můžete se určitě obrátit na Cisek, advokátní kancelář s.r.o. a Ing. Veroniku Vrábel Porteš, kteří vám s řešením vašeho problému rádi pomůžou.
Photo by Stillness InMotion on Unsplash.
Lenka Nešlehová pracovala v Cisek na pozici právního asistenta.
.svg){kind=icon}
.svg){kind=icon}
