Začátek roku 2023 přináší mnoho legislativních změn. V dnešním článku vám přinášíme přehled hlavních novinek v oblasti autorského práva, spotřebitelského práva nebo se dozvíte o smluvním typu smlouvy o poskytování digitálního obsahu, která je nově obsažena v občanském zákoníku.
Do autorského zákona a občanského zákoníku byly zákonem č. 429/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, implementovány mimo jiné pravidla směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/789 ze dne 17. dubna 2019, kterou se stanovují pravidla pro výkon autorského práva a práv s ním souvisejících, jež se použijí na některá online vysílání vysílacích organizací a převzatá vysílání televizních a rozhlasových programů a směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu.
Nově byla do autorského zákona vložena licence pro digitální výuku, podle které do autorského práva nezasahuje vzdělávací zařízení, které užije digitálně dílo:
Do práva autorského nezasahuje také knihovna, archiv, muzeum apod., pokud nikoliv za účelem hospodářského nebo obchodního prospěchu dílo nedostupné na trhu, které mají ve sbírkách, rozmnožují a zpřístupňují na svých internetových stránkách.[2] Jde však pouze o díla, která byla nejméně 6 měsíců před takovým použitím uveřejněna na Portálu děl nedostupných na trhu spravovaném EUIPO.
Nově je také možné zhotovit rozmnoženinu díla za účelem automatizované analýzy textů nebo dat v digitální podobě, pokud je prováděna za účelem získání informací, zahrnujících mimo jiné vzory, tendence a souvztažnosti. Takovou rozmnoženinu je možné uchovávat po dobu nezbytnou pro účely této analýzy.[3]
Výše uvedené však nelze použít, pokud si autor výslovně užití vyhradil. V případě data miningu si tak musí subjekty dávat velký pozor právě na tyto výhrady.
Pro pomoc při jednání či řešení sporných otázek, při sjednávání licencí či řešení sporů dává zákon možnost využít tzv. prostředníka, jakéhosi mediátora v autorskoprávních věcech.[4]
Licenční odměna musí být v aktuálně účinném znění autorského zákona ujednána jako pevná částka pouze v odůvodněných případech a s ohledem na zvláštnosti jednotlivých odvětví.[5]
Nabyvatel, kterému byla poskytnuta licence, musí pravidelně, alespoň jednou ročně, předkládat autorovi aktuální a relevantní informace o užití autorského díla.[6] Tato povinnost je sjednána zejména kvůli případné dodatečné licenční odměně a nelze ji smluvně vyloučit.
Vydavatelé tiskových publikací mají nově práva rozmnožit a zpřístupňovat díla on-line a udělit oprávnění k tomuto i jiným subjektům.[7] Subjekty, které oprávnění mít nebudou, nebudou moci díla užívat. Mimo jiné to znamená, že na některých vyhledávačích již nebude možné zobrazovat náhledy článků (děl), jak jsme byli zvyklí doposud, ale pouze jejich titulky. Zákon pak stanovuje i základní pravidla pro sjednání odměny a možnost zásahu Ministerstva kultury v případě problémů spojených s dohodou o výši odměny.
Poskytovatelem služeb pro sdílení obsahu on-line se rozumí subjekt, který:
Může tak jít o streamovací platformy nebo platformy pro nahrávání video a sdílení souborů.
Tito poskytovatelé budou odpovídat za zveřejnění děl, která porušují autorská práva. Této odpovědnosti se mohou zbavit, pokud:
Poskytovatel nicméně nemá obecnou povinnost na obsah dohlížet například bez předchozího nahlášení nebo upozornění ze strany autorů či jejich zástupců, k čemuž musí zavést účinný mechanismus. Na žádost také musí poskytnout přiměřené informace o tom, jak plní výše uvedené postupy a povinnosti a současně musí o možnostech dílo užít své uživatele.[9]
Spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv nesmí vést k omezování dostupnosti díla zpřístupněného v souladu s autorským zákonem uživatelem při využití služby poskytovatele služby pro sdílení obsahu online. V opačném případě se může právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků domáhat vůči poskytovateli zákazu poskytování služby.[10]
Tzv. spotřebitelská novela[11] přinesla rozsáhlé změny týkající se občanského zákoníku a zákona o ochraně spotřebitele. Novela implementuje pravidla evropských směrnic č. 2019/2161 (tzv. modernizační směrnice „omnibus“), č. 2019/770 (směrnice o digitálním obsahu) a č. 2019/771 (směrnice o prodeji zboží). Ty měly být do českého právního řádu promítnuty už v polovině roku 2021. V některých případech ale, na rozdíl od směrnic, tato spotřebitelské novela stanovuje i něco navíc.
Kromě změn týkajících se pouze vztahů se spotřebiteli však tato novela přinesla i další změny, které se vztahují k poskytování digitálního obsahu. O těchto změnách si můžete přečíst v tomto článku níže.
Pokud obchodujete se spotřebiteli, s účinností od 6. 1. 2023 jste museli změnit celou řadu informací a procesů. Ty nejvýznamnější popisujeme níže:
Pokud poskytovatel on-line tržiště umožňuje vyhledávat výrobky nebo služby na základě klíčových slov, musí spotřebitelům poskytnout také informaci o hlavních parametrech, které určují pořadí zobrazovaných nabídek.[12] Takovou informaci musí on-line tržiště uvést snadno dostupnou z místa, na němž jsou učiněny nabídky.
Pokud prodávající zpřístupňuje na svých stránkách recenze na své výrobky nebo na sám na sebe, musí uvést, zda a případně jak zajišťuje, že recenze pochází od spotřebitele, které výrobek skutečně zakoupil.[13] Je tedy nutné uvést, zda je recenze neověřená nebo ověřená (v takovém případě je nutné uvést jakým způsobem). V případě, že za recenzi bylo poskytnuto protiplnění, je nutné uvést i tuto skutečnost. Tato povinnost platí i pro recenze, které zajišťují třetí strany (např. recenzí portály), pokud je prodávající na svých stránkách uvádí.
Nově může spotřebitel, jehož právo bylo dotčeno nekalou obchodní praktikou, odstoupit od smlouvy do 90 dnů nebo požadovat přiměřené snížení ceny.[14] Seznam nekalých obchodních praktik se také rozšířil, např. o některá zneužívající jednání.[15]
Prodávající je nově povinen poskytnot spotřebiteli návod k použití na trvalém nosiči dat.[16]
Pokud prodávající poskytuje slevy, musí nově informovat o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej nabízel v době 30 dnů před poskytnutím slevy.[17] Pokud jej prodává kratší dobu, musí pak informovat o nejnižší ceně výrobku za tuto dobu. Pokud dochází k postupnému navyšování slevy (výrobek je stále levnější), může prodávající informovat o ceně, kterou měl výrobek před úplně první slevou. Jakmile je ale tento řetězec přerušen (cena je navýšena), platí základní pravidlo. Pro lepší přehlednost se můžete podívat na ilustrativní příklad níže.
Reklamační proces doznal velkých změn a doporučujeme proto zkontrolovat obchodní podmínky i reklamační řády. Namátkou ze změn vybíráme ty nejzajímavější.
Prodávající je povinen spotřebiteli vydat při uplatnění reklamace písemné potvrzení – to musí obsahovat datum uplatnění, obsah reklamace, způsob, kterým spotřebitel požaduje reklamaci vyřídit a kontaktní údaje spotřebitele.[18]
Reklamace, včetně odstranění vady, musí být vyřízena a spotřebitel o tom musí být informován nejpozději do 30 dnů ode dne uplatnění reklamace. Pokud se tak nestane, může spotřebitel od smlouvy odstoupit nebo požadovat přiměřenou slevu.[19]
Dle právní úpravy se má dále za to, že vada, která se projeví v průběhu jednoho roku od převzetí, byla vadná již při převzetí, ledaže to povaha věci nebo vady vylučuje.[20] Nově tedy došlo k prodloužení lhůty, a to ze 6 měsíců na 12 měsíců.
Podle své volby může kupují požadovat dodání nové věci nebo opravu, ledaže je oprava nemožná nebo ve srovnání s dodáním nové věci nepřiměřeně nákladná.[21]
Kupující může požadovat přiměřenou slevu nebo odstoupit od smlouvy, pokud prodávající vadu odmítl odstranit nebo ji neodstranil, pokud se vada projeví opakovaně, je podstatným porušením smlouvy nebo je zřejmé, že nebude odstraněna v přiměřené době.[22]
Podnikatelé by si měli zkontrolovat, zda informují spotřebitele o všech potřebných skutečnostech. Nově například totiž musí informovat nejen o své totožnosti a sídle, ale i o telefonním čísle a adrese pro doručování elektronické pošty.[23]
Prodávající si musí dát pozor na skutečnost, že záruka za jakost vznikne i prohlášením učiněným v reklamě.[24]
Nejpozději s převzetím věci pak musí být poskytnut i záruční list v textové podobě.[25]
Spotřebiteli musí být jasné, že objednávka je závazná a že za zboží musí zaplatit.
Poslední tlačítko v objednávce by tak nemělo znít nejasně, jako "objednat" nebo "dokončit", ale měli byste zvolit "objednávka zavazující k platbě" nebo "zaplatit nyní".
Pokud si strany nesjednají čas plnění, platí, že prodávající odevzdá věc kupujícímu bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů.[26] Pokud prodávající věc nedodá ve sjednané lhůtě a nedodá ji ani v dodatečné přiměřené lhůtě, může kupující od smlouvy odstoupit.[27]
Na základě přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb, muselo dojít k úpravě národní legislativy, aby byla v souladu s komunitárním právem. Transpozice byla provedena zákonem č. 374/2022 Sb., který je označován jako tzv. spotřebitelská novela z důvodu významných změn spotřebitelského práva (viz výše). Předmětnou novelou došlo ale mimo jiné k doplnění celého nového oddílu 6 do občanského zákoníku. Tento oddíl je věnován poskytování digitálního obsahu a hlavní změna, kterou novela občanského zákoníku přináší, je vytvoření zcela nového smluvního typu, tzv. smlouvy o poskytování digitálního obsahu.
Smlouvou o poskytování digitálního obsahu se poskytovatel zavazuje zpřístupnit uživateli věc v digitální podobě (digitální obsah) k užívání pro vlastní potřebu a uživatel se zavazuje platit za to odměnu.[28] Digitálním obsahem se přitom rozumí data vytvořená nebo poskytovaná v digitální podobě, například streamovaný přenos obsahu nebo software. Na služby Software as a Service (SaaS) umožňující uživateli mimo jiné vytvářet, zpracovávat či uchovávat data v digitální podobě nebo k nim přistupovat a sdílet je v digitální podobě se použijí ujednání smlouvy o poskytování digitálního obsahu také.[29]
Uživatelem může být jak podnikatel, tak i spotřebitel s tím, že pro spotřebitele (a v některých případech i jiné subjekty) se použije speciální úprava dle pododdílu 2 nově doplněného oddílu 6.[30]
Dle smlouvy o poskytování digitálního obsahu v zákonném režimu třeba platí, že poskytovatel:
Pro přesnost zákon vymezuje také smlouvy, na které se ustanovení o poskytování digitálního obsahu nepoužijí (případně pouze částečně), a to smlouvy, jejichž předmětem je:
Věc s digitálními vlastnostmi
Zákon také nově představuje pojem „věc s digitálními vlastnostmi“. Tou je hmotná movitá věc, která je propojena s digitálním obsahem nebo službou digitálního obsahu takovým způsobem, že by bez nich nemohla plnit své funkce.[1] V případě prodeje takové věci spotřebiteli musí prodávající zabezpečit, že budou kupujícímu poskytovány ujednané aktualizace digitálního obsahu nebo služby digitálního obsahu.[2]
Současně musí prodávající zabezpečit i aktualizace, které jsou nezbytné, aby si věc po převzetí uchovala sjednané vlastnosti[3], a to, že bude kupující na jejich dostupnost upozorněn:
Toto ustanovení se nepoužije pouze v případě, že prodávající kupujícího před uzavřením smlouvy zvlášť upozornil, že aktualizace poskytovány nebudou a kupující s tím při uzavírání smlouvy výslovně souhlasil.
Informování spotřebitele o digitálního obsahu nebo o věci s digitálními vlastnostmi
V případě, že jsou digitální obsah nebo věc s digitálními vlastnostmi poskytován spotřebiteli, pojí se tato skutečnost s dalšími povinnostmi prodávajícího, zejména v rámci jeho informačních povinností.
Prodávající je například před uzavřením smlouvy povinen poskytnout spotřebiteli údaje o funkčnosti digitálního obsahu, služby digitálního obsahu a věci s digitálními vlastnostmi, včetně technických ochranných opatření, nebo údaje o kompatibilitě nebo interoperabilitě digitálního obsahu, služby digitálního obsahu a věci s digitálními vlastnostmi.[4]
[1] § 2158 odst. 2 OZ
[2] § 2161b OZ
[3] § 2161 OZ
[4] § 1811 odst. 2 písm. h), i) OZ
[1] § 31a AutZ
[2] § 37b AutZ
[3] § 39c AutZ
[4] § 53 AutZ
[5] § 2374 OZ
[6] § 2374a OZ
[7] § 87b AutZ
[8] § 46 AutZ
[9] §§ 47 odst. 4; 50 a 51 AutZ
[10] § 51a AutZ
[11] Zákon č. 374/2022 Sb., zákon, kterým se mění zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
[12] § 5a odst. 4 ZoS a § 11b ZoS
[13] § 5a odst. 5 ZoS
[14] § 5d ZoS
[15] § 1813 OZ
[16] § 9 odst. 2 ZoS
[17] § 12a ZoS
[18] § 19 odst. 2 ZoS
[19] § 19 odst. 3 a 4 ZoS
[20] § 2161 odst. 5 OZ
[21] § 2169 OZ
[22] § 2171 OZ
[23] § 1811 odst. 2 OZ
[24] § 2113 OZ
[25] §2174a OZ
[26] §2159 OZ
[27] § 2159a OZ
[28] § 2389a OZ
[29] § 2389t
[30] § 2389g OZ a násl.
[31] § 2389u OZ
Mgr. Jiří Císek je zakládajícím a řídícím partnerem advokátní kanceláře. Profesně se věnuje zejména právu IT, kybernetické bezpečnosti a ochraně duševního vlastnictví.
.svg){kind=icon}
.svg){kind=icon}
