Pojem net neutrality (v češtině také jako síťová / internetová neutralita) ve smyslu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2120 (dále jako „Nařízení”) již několik let rezonuje napříč členskými státy EU, Soudní dvůr Evropské unie (dále jako „SDEU”) se však k němu až donedávna nevyjadřoval. Změnilo se to rozsudkem ze dne 15. 09. 2020, kterým SDEU odpovídal na předběžnou otázku Městského soudu v Budapešti (Fövárosi Törvényszék) ve spojených věcech C-807/18 a C-39/19 mezi Telenor Magyarország Zrt. (dále jen „Telenor”) a Nemzeti Média – és Hírközlési Hatóság Elnöke.
Společnost poskytující internetové připojení Telenor nabízela svým zákazníkům dva datové balíčky. Každý z nich umožňoval přenos dat konkrétními službami a aplikacemi, který se nezapočítával do spotřeby celkového objemu dat zakoupeného koncovými uživateli, avšak po vyčerpání objemu dat mohli koncoví uživatelé konkrétní služby a aplikace nadále neomezeně využívat, zatímco u jiných aplikací a služeb došlo ke zpomalení rychlosti přenosu nebo přímo k jejich blokování.
Takové jednání Maďarský národní úřad pro komunikace a média (Nemzeti Média – és Hírközlési Hatóság Elnöke) označil ve správním řízení jako protiprávní. Společnost rozhodnutí správního orgánu napadla u Městského soudu v Budapešti, který řízení přerušil a podal žádost k SDEU o předběžnou otázku za účelem výkladu čl. 3 odst. 1, 2 a 3 Nařízení. SDEU se tak díky tomuto řízení mohl poprvé v historii vyjádřit k síťové neutralitě.
Termín Net neutrality poprvé použil profesor Tim Wu na Columbia University v New Yorku v roce 2003 v souvislosti s jeho výzkumem telekomunikačních sítí. Síťovou neutralitu v Evropské unii upravuje již zmíněné Nařízení, které ve zkratce znemožňuje poskytovatelům internetového připojení (také známé pod zkratkou ISP z anglického Internet service provider) rozlišovat mezi jednotlivými daty, která uživatel z internetu stahuje. Jinými slovy, poskytovatel internetového připojení nemůže zpomalovat, či přímo blokovat videa jedné společnosti a umožňovat sledování společnosti jiné, nebo nemůže účtovat vyšší poplatky za využívání jedné aplikace k videohovorům, protože má zájem na užívání jiné aplikace. Poskytovatel internetového připojení rovněž nemůže požadovat po koncových uživatelích služeb částku nad rámec paušálu za přístup na určité webové stránky. Jedná se o tzv. nediskriminační princip založený na rovnosti dat, který poskytovatelům internetového připojení znemožňuje blokovat obsah na internetu, leda by to bylo nezbytné (např. z důvodu objektivně odlišných požadavků určitých kategorií provozu na technickou kvalitu služeb, jak ostatně stanovuje ve svém rozsudku SDEU).
V Evropské unii má síťovou neutralitu ve své gesci BEREC (The Body of European Regulators for Electronic Communications), jehož cílem je podporovat dosažení cílů regulačního rámce, a to zejména vzájemnou spoluprací vnitrostátních regulačních orgánů. V České republice je takovým orgánem Český telekomunikační úřad.
Mimo Evropskou unii je to se síťovou neutralitou mnohem komplikovanější, neboť se zde může střetnout mimo jiné i s ideologiemi jednotlivých států. V totalitních zemí, jako je například Čína, Turkmenistán nebo Írán, poskytovatelům internetového připojení přímo státní orgány nařizují, který obsah blokovat mají a který nikoli.
Ke státům, které síťovou neutralitu nechrání, můžeme nově počítat i USA, byť z odlišných, ekonomických důvodů. Federální komise pro spoje (známá též pod zkratkou FCC), v prosinci roku 2017 síťovou neutralitu po naléhání kabelových společností a mobilních operátorů zrušila. Zrušení síťové neutrality v USA mělo velkou podporu u republikánů, kteří argumentovali tím, že síťová neutralita zasahuje do svobody podnikání a představuje nežádoucí zásah do podnikání poskytovatelů internetového připojení. V USA je tak dnes možné spatřit v praxi blokování obsahu např. konkurenčních kabelových platforem typu Netflix, HBO Max, Amazon TV apod.
Obrázek č.1 - Mapa „síťové neutrality” ve světě.
Tyrkysová - chráněna
Červená - zvažující zavedení ochrany
Žlutá - nechráněna
Společnost poskytující internetové připojení Telenor se sídlem v Maďarsku poskytovala svým zákazníkům přístup k internetu ve dvou balíčcích služeb preferenčního přístupu nazvané „nulový tarif“. Balíčky fungovaly tak, že přenos dat konkrétními službami a aplikacemi se nezapočítával do spotřeby objemu dat zakoupeného koncovými uživateli, avšak po vyčerpání objemu dat mohli koncoví uživatelé konkrétní služby a aplikace nadále neomezeně využívat, zatímco u ostatních dostupných aplikací a služeb došlo ke zpomalení rychlosti nebo přímo k jejich blokování.
Maďarský národní úřad pro komunikace a média rozhodl, že těmito balíčky služeb byla zavedena opatření, která odporují povinnosti rovného a nediskriminačního nakládání ve smyslu Nařízení. Společnost napadla toto správní rozhodnutí u Městského soudu v Budapešti, který řízení přerušil a podal žádost o řízení o předběžných otázkách k SDEU s otázkami, jak má být vykládán článek 3 odstavce 1 a 2 Nařízení, které zaručují práva koncovým uživatelům služeb přístupu k internetu a poskytovatelům internetového připojení zakazují uzavírat dohody nebo uplatňovat obchodní praktiky, které výkon těchto práv omezují, a článek 3 odst. 3, v němž je stanovena obecná povinnost rovného a nediskriminačního nakládání s provozem.
SDEU ve svém rozsudku konstatoval, že uzavírání dohod, na jejichž základě si zákazníci pořizují u poskytovatele internetového připojení balíčky služeb, které kombinují již zmíněný nulový tarif a opatření spočívající v blokování nebo zpomalování provozu při využívání služeb a aplikací, na které se nulový tarif nevztahuje, může omezovat výkon práv koncových uživatelů ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení na podstatné části trhu.
Takové balíčky služeb totiž mohou dle názoru SDEU rozšířit využívání zvýhodněných aplikací a služeb a zároveň omezit využívání ostatních dostupných aplikací a služeb, a to vzhledem k opatřením, kterými poskytovatel služeb přístupu k internetu posledně uvedené využívání technicky ztěžuje, či dokonce znemožňuje.
Článek 3 odst. 1 Nařízení dle výkladu SDEU stanovuje, že práva, která zaručuje koncovým uživatelům služeb přístupu k internetu, mají být vykonávána „prostřednictvím služby přístupu k internetu", a článek 3 odst. 2 Nařízení přímo vyžaduje, aby taková služba „nevedla k omezení výkonu těchto práv".
Podle výkladu SDEU kromě toho z článku 3 odst. 2 Nařízení vyplývá, že vnitrostátní regulační orgány pod dohledem vnitrostátních příslušných soudů musí s ohledem na tento požadavek služby dotyčného poskytovatele internetových služeb posuzovat s přihlédnutím k dohodám, které poskytovatel uzavřel s koncovými uživateli, i k obchodním praktikám uvedeného poskytovatele.
I když opatření poskytovatelů internetových služeb spočívající ve zpomalování nebo blokování provozu nejsou založena na objektivně odlišných požadavcích určitých kategorií provozu na technickou kvalitu služeb, nýbrž na cílech obchodní povahy, je třeba mít za to, že jsou s článkem 3 odst. 3 Nařízení jako taková neslučitelná. K tomu dále SDEU uvedl, že za účelem konstatování neslučitelnosti s tímto ustanovením se nevyžaduje posuzování dopadu opatření spočívajících v blokování nebo zpomalování provozu na výkon práv koncových uživatelů. Jinými slovy, vnitrostátní příslušné orgány a soudy mohou z hlediska těchto ustanovení přezkoumávat balíčky služeb poskytovatelů internetových služeb „bez dalšího”.
Na závěr SDEU upřesnil, že čím více zákazníků uzavře dohody takového typu, tím spíše může kumulovaný dopad těchto dohod s ohledem na jejich rozsah vést ke značnému omezení výkonu práv koncových uživatelů, či dokonce k ohrožení samotné podstaty těchto práv.
Rozsudek o předběžné otázce ve spojených věcech C-807/18 a C-39/19 SDEU je pro právní praxi podstatný z mnoha důvodů. Poprvé vyložil a blíže specifikoval podstatu síťové neutrality v Evropské unii a upřesnil pravomoci vnitrostátních úřadů při přezkoumávání nabídek služeb poskytovatelů internetových služeb, díky čemuž přinesl do právního prostoru EU právní jistotu jak pro samotné poskytovatele internetového připojení, tak i pro koncové uživatele a správní a soudní orgány členských států.
V rozsudku byl rovněž definován důležitý pojem koncoví uživatelé ve vztahu k síťové neutralitě. Tento pojem podle výkladu SDEU zahrnuje všechny fyzické nebo právnické osoby, které používají nebo požadují veřejně přístupnou službu elektronických komunikací a neposkytují veřejné komunikační sítě nebo veřejně dostupné služby elektronických komunikací.
Dle výkladu SDEU se tento pojem vztahuje rovněž na spotřebitele i na osoby v rámci jejich obchodní, podnikatelské nebo profesní činnosti, jako jsou podniky nebo neziskové právnické osoby. Pojem „koncoví uživatelé” kromě toho také zahrnuje jak fyzické či právnické osoby, které používají nebo požadují služby přístupu k internetu za účelem přístupu k obsahu, aplikacím a službám, tak fyzické či právnické osoby, které přístup k internetu potřebují za účelem poskytování obsahu, aplikací a služeb.
Bude zajímavé sledovat, jakým směrem síťová neutralita v Evropské unii bude směřovat. Již dnes můžeme zaznamenat sílící hlasy o omezování podnikání tak, jako tomu bylo třeba v minulosti v USA. Prozatím je však postoj EU v této oblasti konzistentní a zmíněný rozsudek síťovou neutralitu ještě posílí.
Rozsudek SDEU v plném znění je možné přečíst zde.
(Picture n.1 by ACCESSNOW)
(Photo by Guillaume Périgois on UNSPLASH)
Šimon Bruckner pracoval v Cisek na pozici právního asistenta.
.svg){kind=icon}
.svg){kind=icon}
