Tenká hranice mezi inspirací a plagiátem v architektuře

15. 4. 2021
8 minut čtení

Úvod

Určitě se Vám už někdy stalo, že jste viděli dům, u kterého jste měli pocit, že už jste ho někde viděli. Mávnete nad tím rukou a povzdechnete si, že dnešní domy vypadají všechny stejně. Pak si vzpomenete na všechny ty projekty „na klíč” na satelitních sídlištích a řeknete si, že je to vlastně normální. Je to ale v pořádku?

Může být na první pohled pochopitelné, že se architekti a projektanti mezi sebou inspirují. Jenže mezi neškodnou inspirací a protiprávním plagiátorstvím je často velmi tenká hranice, kterou mohou architekti, leckdy i nechtěně, překročit. Odpověď na to, kde tato hranice leží, není jednoduchá a její posouzení záleží vždy na konkrétním skutkovém stavu. Na sporné otázky v právu můžeme obecně odpovídat díky ustálené judikatuře nebo odborným akademickým publikacím. V českém právním prostředí však může být tato situace poměrně problematická, neboť právní stránka architektury u nás byla po dlouhou dobu neprávem opomíjena. V současné době jde o vysoce aktuální téma, které se Vám v tomto článku pokusíme představit a připomenout veřejnosti některé problémy, které by bylo vhodné do budoucna začít podrobněji řešit.

Interdisciplinární náročnost posuzování architektury z pohledu autorského práva

Kde je tedy ona pomyslná hranice mezi plagiátem a inspirací? Jak píše doktorka Voříšková, určení hranice mezi napodobeninou a plagiátem, který porušuje autorská práva, je náročná disciplína, kterou ovlivňují naše subjektivní pocity. Člověk je za celý život vystavován velkému množství vizuálních stimulů. A tyto subjektivní vjemy a vlastní zkušenosti pak mají vliv nejen na náš vlastní úsudek o situaci, ale v konečném důsledku i na rozhodování soudů o tom, co plagiát je a co naopak není. 

Posuzování architektonického díla je proto náročným interdisciplinárním oborem, ke kterému je zapotřebí nejen znalost hmotného práva, ale i široké znalosti v oblasti umění a techniky. Profesor Telec například přirovnává postup posuzování autorského díla k objevování umělecké krásy díla či k posuzování duchovního rázu krajiny. V případě posuzování autorských děl tak může do soudního řízení zasáhnout i znalec. Není to však podmínkou, úsudek o tom, zda je posuzované dílo nebo jeho část autorskoprávně chráněna, si může soudce v některých případech udělat sám, je-li schopen věc objektivně právně zhodnotit bez zvláštních odborných znalostí. Typicky se to týká posouzení způsobilosti autorskoprávní ochrany různých jednoduchých útvarů či jejich prostých částí.

Dichotomie myšlenky a jejího vyjádření jako definiční limit?

Jak je uvedeno výše, hranice mezi plagiátem a napodobeninou je neuchopitelná a vždy záleží na skutkovém stavu i na subjektivnímu posouzení soudce. Jak si ale reálně rozdíl mezi plagiátem a inspirací představit? Odborná veřejnost se obecně shoduje, že plagiát spočívá v užití tzv. silných prvků původního díla, kdežto dílo, které jen jen jiným dílem inspirováno, může obsahovat maximálně tzv. prvky slabé.

Avšak ani tyto termíny nejsou legislativně definovány, pro výklad musíme sáhnout po akademických zdrojích. Silné prvky autorského díla jsou podle profesora Knapa takové, které určují individualitu díla. Silné prvky tedy tvoří celistvý obsah, byly užity jedinečně a autorsky původně v komplexu autorského práva. Představují pro veřejnost silný vjem, díky kterému si dané dílo zapamatují a přiřadí tak k autorovi. Tímto obecně přijímaným výkladem prvků silných můžeme negativně vymezit i prvky slabé. 

Naše úprava autorského práva je založena na principu idea-expression dichotomy. Český doktrinální výklad pojmových znaků díla podle autorského zákona patří k těm přísnějším výkladům, nelze tedy chránit nápad, myšlenku, genius loci daného místa nebo třeba hrubou koncepční úroveň projektu, pokud není transformována do objektivně vnímatelné podoby

Dříve definoval architektonická díla umělecký sloh, který do staveb reflektoval tehdejší umění, vkus, ale i celospolečenské problémy. Zejména starší stavby lze tedy poměrně snadno zařadit do určitého slohu na základě společných prvků a nepřijde nám to nijak zvláštní. Těžko lze obvinit kubistického architekta Pavla Janáka z plagiátorství architektonických děl Josefa Chochola, byť je u jejich staveb možno rozpoznat mnoho podobných a opakujících se prvků. Architektonický sloh jako takový tedy nelze chránit autorským právem, sám by se velice rychle vyčerpal. Pokud tedy lze jednotlivé stavby zařazovat do architektonických stylů na základě již zmíněných společných prvků, které ze své podstaty chráněné autorským právem být ani nemohou, tak které prvky architektury chránit lze a které nikoliv? 

Un / fair use v teorii a praxi

Odpovědět na výše položenou problematickou otázku se snažilo třeba The Centre for Architecture v New Yorku v roce 2015, které uspořádalo výstavu Un/fair use, ve které na konkrétních modelových příkladech demonstrovalo autorskoprávní ochranu jednotlivých prvků a tvarů. Tato výstava byla pro architektonickou obec průkopnická a zodpověděla mnoho otázek s autorským právem spojených. 

Picture n. 1 by Center for Architecture in New York

Odborná veřejnost se shoduje, že základní tvary chránit autorskoprávně nelze. Jedná se např. o klasickou krychli nebo kvádr ale i o méně tradičnější tvary jako diagrida, smooth twist (Santiago Calatrava) nebo dokonce i čím dál častější falické tvary (Norman Foster či Jean Nouvel). Problém tak obvykle nespočívá v samotné hmotě stavby, nýbrž v jejích detailech. Adolf Loos, známý vyznavač purismu a funkcionalismu, označil ornament za zločin. Právně se sice ornament nikdy zločinem nestane, ale civilním deliktem být klidně může, pokud bude protiprávně zkopírovaný. O různých typech žalob a deliktů v autorském právu v architektuře si však povíme v nějakém z příštích článků.

Aktuálním právním sporem, ve kterém se posuzují prvky architektonického díla, je třeba kauza čerpací stanice v obci Matúškovo na Slovensku od  architektů Adama Jirkala a Jerryho Kozy z ateliéru SAD. Střecha této čerpací stanice má tvar tří propojených kruhů, které podpírají štíhlé sloupy. Čerpací stanici ozvláštňují velká čísla na stojanech a neony po jejich obvodu. Dá se tedy objektivně říci, že se nejedná o žádný obvyklý tvar, který by se dal zařadit do fair use shapes uvedených výše. V pražské Libni byla později jiným investorem na základě návrhu jiného autora postavena budova čerpací stanice, která ovšem vykazovala znaky autorského díla právě čerpací stanice v Matúškove. 

Ateliér SAD prostřednictvím svého právního zástupce požádal Městský soud v Praze o vydání předběžného opatření, na základě kterého bylo žalované straně uloženo, aby na čerpací stanici v Libni byly zakryty nejzaměnitenější autorské prvky a aby zde byl umístěn nápis o autorství stavby. Tomuto předběžnému opatření soud vyhověl a vlastník čerpací stanice v Libni musel zakrýt všechny charakteristické prvky a vyvěsit nápis, že architekti Adam Jirkal a Jerry Koza nejsou autory rozmnoženiny tohoto návrhu. Pravomocné rozhodnutí ve věci samé zatím nebylo vydáno, proběhlo teprve několik jednání. Ale už teď je jisté, že budoucí judikát tohoto soudu bude pro tento obor zásadní, a to i vzhledem k absenci rozhodovací činnosti českých soudů v této oblasti. Vývoj kauzy tedy doporučujeme sledovat.

Picture n. 2 by Tomáš Souček on Aktuálně.cz

Mezinárodní kontroverze v podobě tzv. copycats

Na první pohled k nejzávažnějšímu porušování autorských práv dochází v podobě tzv. copycats, a to nejviditelněji v Čínské lidové republice. Označení copycat lze odborně charakterizovat jako trojrozměrnou rozmnoženinu architektonického díla, tedy stavbu, která nebyla vytvořena na základě autorského architektonického návrhu, jak je tomu obvyklé, ale na základě fotografie nebo malby, a to bez souhlasu autora. Jinými slovy, v Číně není neobvyklé postavit kopii známé stavby na základě fotografie nebo obrázku s často zcela jinými dispozicemi než u originálu. Situace je opravdu tristní, v Číně lze nalézt celé čtvrti složených z copycat staveb.

Lze se proti tomu nějak bránit? Ano, i architektonická díla jsou chráněna čínským autorským zákonem. Je tu šance na úspěch? Minimální. Cizímu autorskému dílu je poskytována ochrana pouze tehdy, pokud je poprvé zveřejněno na území ČLR.

Problém je, že v tomto případě narážíme nejen na legislativní, ale rovněž na celospolečenský kulturní střet. Čínská společnost funguje na úplně jiných principech než společnost evropská a napodobování není v Číně něco, co by vzbuzovalo negativní emoce. Je to problém, který se bude řešit dlouhodobě, neboť nemáme nad ČLR žádnou mezinárodní autoritu. I proto je možné po celé Číně nalézt kopie Sydneyské opery, Eiffelovy věže (ve městě Shenzhen dokonce v poměru 1:1), ale i části pražského Starého města nebo malebné domečky rakouského Hallstattu. Obzvlášť absurdní situace nastala, kdy copycat stavbu od světoznámé architektky Zahy Hadid dokázali Číňané postavit a zkolaudovat rychleji než originál.

Závěr

Cílem tohoto článku bylo uvést čtenáře do problematiky autorského práva v architektuře a připomenout veřejnosti některé z problémů, které by bylo vhodné do budoucna začít podrobněji řešit. Jak jsme již zmínili, obecné povědomí o právní úpravě architektury není v České republice příliš vysoké a nebýt publikací doktorky Voříškové nebo doktora Plose z Českého vysokého učení technického, architektonická a právní obec nemá velké množství českých materiálů.

Právní úprava architektury je však klíčové téma nejen pro architekty, urbanisty, projektanty a další technicky, či umělecky založené profese, ale i pro profese právnické. Však za kým jiným, než za advokáty by se měl architekt se svými právními problémy obrátit? Autorskoprávní otázky jsou v současné době jedna z nejčastějších sporných agend v této profesi, a spolu s rozmachem informačních technologií je zcela na místě očekávat další nárůst sporů. Pokud jste architekt, projektant nebo kdokoli, kdo se s podobnými nejen autorskoprávními problémy potýká, neváhejte nás v Cisek, advokátní kancelář s.r.o. kontaktovat. 

Článek vychází mimo jiné z těchto odborných publikací:

[1] Sýkorová, P. Autorské právo v architektuře. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2018.

[2] Telec, I. Zakázková díla architektonická. Právní rozhledy. Praha: C.H. Beck, 2010.

[3] Holcová, I. Autorský zákon, komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2019.

[4] Plos, J. Výkon profese architektů v ČR a autorské právo. Autorská práva v architektuře: sborník přednášek z mezinárodního sympozia: 3. dubna 2009 v Brně. Praha: Česká komora architektů, 2009.

[5] Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon: komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2019.

[6] Loewenheim. Handbuch des Urheberrechts. Verträge über Werke der Baukunst. § 4 Rn. 3, In: Beck-online. In: Beck-online.

(The preview image of Vila Tugendhat was taken by Šimon Bruckner)

Nenechte si žádný nový článek uniknout.

Pokud se přihlásíte k odběru článků, budeme Vám zasílat novinky v souladu se zásadami ochrany osobních údajů.

Autor článku:

Šimon Bruckner

Šimon Bruckner pracuje v advokátní kanceláři Cisek na pozici právního asistenta. Aktuálně studuje 5. ročník Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Zajímá se o právo informačních technologií, o právo autorské a o právní aspekty urbanismu a architektury.

← Zpět na blog
Sdílejte tento článek na sociálních sítích:

Tyto webové stránky využívají soubory cookies v souladu se zásadami použití cookies. Pokud si cookies nevypnete ve Vašem prohlížeči, souhlasíte s použitím cookies.